MiG-21MF/BIS
in the Indian service
1:48
SCALE PLASTIC KIT
SOVIET SUPERSONIC FIGHTER
1171
intro
The MiG-21 was one of a long list of Mikoyan-Gurevich products to be integrated into the armed forces of the Soviet Union, the
Warsaw Pact, and allied client states. Its predecessors included such notable types as the MiG-15, MiG-17 and the supersonic MiG-
19. The roots of this project reach back to the first half of the fifties. In 1954, the Ye-1 project came to an end, and was quickly picked
up by the Ye-2. Both had a swept wing. The first machine to feature the delta wing was the Ye-4, which first took to the air on June
16th, 1955. It was also demonstrated a year later at the Moscow airfield Tushino. The first of the new line to enter production was the
MiG-21F, which together with the MiG-21P and F-13 represented the first generation of the MiG-21, and was in production through
the end of the fifties and the beginning of the sixties. Subsequent versions included the PF, FL, PFM, R, etc, the production of which
peaked at the end of the sixties. The third generation started production in 1968, which included such versions as M, SM, MF, SMT,
BIS among others. Simultaneously, two-seat training versions were also produced designated MiG-21U, UM and US. Production
of the MiG-21 ended in 1985, and was put into service with some fifty nations. Over the course of the cold war, the opponents of the
MiG-21 included the likes of the Northrop F-5 Freedom Fighter and the Dassault Mirage III. NATO assigned it the reporting name
‘Fishbed’. It became the most produced supersonic fighter in terms of quantity. The new machines came off Soviet production lines
in Moscow, Gorky and Tbilisi. The MiG-21F-13 was also built under license in Czechoslovakia and the MiG-21FL, M and BIS in India
by Hindustan Aeronautics Ltd. The Soviet Union produced 10, 645 examples of all versions, 194 were built in Czechoslovakia and
657 in India. Outside of the Soviet Union, the type flew with a long list of nations on all continents with the exception of Australia. The
MiG-21 participated in combat in Vietnam, the Indo-Pakistan wars, the Cuban participation in Angola and in the Arab world’s attempt
to eliminate Israel. Thanks to the high volume of use, the highest number of aces produced on the type was in Vietnam. The top
of the ladder is occupied by Nguyen Van Coc with nine kills. The type serving as a fighter-bomber served with the Soviet Union and
other nations of the Warsaw Pact into the eighties, when it began to be displaced by the MiG-29 Fulcrum.
This kit is specific to the building of a model of the MiG-21BIS. In factory documentation, it is identified as ‘Izdelye 75'. As opposed
to the MF and SMT versions, it was optimized as a fighter, and not intended for ground attack as its primary role. It was powered
by a Tumanskiy R-25-300, and armed with a twin barreled GS-23-2L 23mm cannon with 200 rounds. Hardpoints could still
be loaded with R-13M, R-55, R-60 and R-60M missiles, UB-16-57 or UB-32A rocket pods, S-24 unguided rockets, bombs
up to 500kg in size, and ZB-360 napalm bombs. The aircraft was delivered to nations of the former Warsaw Pact and the Third World
either as the model ‘Izdelye 75A’ with the Lazur ground control intercepta system, or as the ‘Izdelye 75B with the Polyot OI ILS
(Instrument Landing System). The former carried the NATO code ‘Fishbed N’, and the latter ‘Fishbed K’. Both versions served
as ‘Izdelye 75' with Soviet VVS and PVO units.
MiG-21 byl další konstrukcí kanceláøe Mikojan-Gurjeviè, která se zaøadila do výzbroje Sovìtského svazu, zemí Varšavské
smlouvy a dalších ozbrojených sil. Jeho pøedchùdci byly tak významné typy jako MiG-15, MiG-17 èi nadzvukový MiG-19. Koøeny
vývoje letounu sahají do první poloviny 50. let minulého století. V roce 1954 byl dokonèen projekt Je-1, velmi rychle nahrazený
druhým prototypem Je-2. Oba mìly šípové køídlo. Prvním strojem s delta køídlem byl prototyp Je-4, který se do vzduchu dostal
poprvé 16. èervna 1955. Pøedstavil se také na letecké pøehlídce, která se konala o rok pozdìji na moskevském letišti Tušino. Jako
první se do sériové výroby dostala verze MiG-21F, která spoleènì s MiG-21P a MiG-21F-13 reprezentovala první generaci tohoto
typu, vyrábìnou na pøelomu 50. a 60. let minulého století. Následovaly další, pokroèilejší verze – PF, FL, PFM, R atd. , jejichž
produkce vyvrcholila v druhé polovinì 60. let. Od roku 1968 probíhala výroba tøetí generace, která zahrnovala napøíklad verze M,
SM, MF, SMT, BIS a další. Soubìžnì se stavìly také dvoumístné cvièné jednadvacítky MiG-21U, UM a US. Výroba MiGù-21
skonèila v roce 1985 a do výzbroje je zaøadilo okolo 50 zemí svìta. MiG-21 mìl bìhem studené války své protìjšky v typech
Northrop F-5 Freedom Fighter èi Dassault Mirage III. Vojska NATO dalo typu kódové oznaèení Fishbed. Stal se v nejvìtších poètech
vyrábìným nadzvukovým letounem. Nové stroje v Sovìtském svazu sjíždìly z továrních linek v Moskvì, Gorkém a Tbilisi. V licenci
se stavìla verze MiG-21F-13 v Èeskoslovensku a MiG-21FL, M a BIS v Indii u Hindustan Aeronautics Ltd. V Sovìtském svazu
vzniklo 10 645 exempláøù všech verzí, v Èeskoslovensku 194 kusù a v Indii 657 strojù. Kromì ozbrojených sil Sovìtského svazu
létal s øadì zemí, s výjimkou Austrálie na všech kontinetech. Zúèastnil se øady váleèných konfliktù, vèetnì války ve Vietnamu,
indicko-pákistánských potyèek, kubánského tažení v Angole èi arabské snahy o znièení Izraele. Díky nejvìtšímu zapojení
do bojových akcí se nejvìtší poèet stíhacích es zrodil ve Vietnamu. Na èele žebøíèku stojí Nguyen Van Coc s devíti sestøely. V roli
pøepadového stíhacího letounu sloužily MiGy-21 v Sovìtském svazu a dalších zemích Varšavské smlouvy až do 80. let, kdy jej jako
plnohodnotná náhrada zaèaly z prvoliniové služby vytlaèovat nové MiGy-29 Fulcrum.
Z této stavebnice si mùžete postavit MiG-21BIS. V tovární dokumentaci tato verze figuruje pod oznaèením Izdìlje 75. Na rozdíl
od verzí MF èi SMT se jednalo o stíhací letoun, který nebyl primárnì urèen k útokùm na pozemní cíle. Pohánìl jej motor Tumanskij
R-25-300. Výzbroj tvoøil dvouhlavòový kanon GŠ-23-2L ráže 23 mm se zásobou 200 ran. Podvìsnou výzbroj tvoøily rakety R-13M,
R-55, R-60 R-60M, popø. raketové bloky UB-16-57 a UB-32A, protizemní neøízené rakety S-24, pumy do 500 kg a zápalné nádrže
ZB-360. Do zemí bývalé Varšavské smlouvy a zemí tøetího svìta byly dodávány buï jako Izdìlje 75A se systémem pozemního
navádìní na cíl Lazur, nebo jako Izdìlje 75B se systémem blízké navigace Poljot OI. V kódu NATO nesly stroje se systémem Lazur
M oznaèení Fishbed N, stroje se systémem Poljot OI pak oznaèení Fishbed K. Obì varianty sloužily jako Izdìlje 75 také u jednotek
sovìtské PVO, resp. VVS.
úvodem
