1:144
SCALE PLASTIC KIT
SOVIET SUPERSONIC FIGHTER
MiG-21BIS
4427
intro
úvodem
The MiG-21 was one of a long list of Mikoyan-Gurevich products to be integrated into the armed forces of the Soviet Union,
the Warsaw Pact, and allied client states. Its predecessors included such notable types as the MiG-15, MiG-17 and the
supersonic MiG-19. The roots of this project reach back to the first half of the fifties. In 1954, the Ye-1 project came to an end, and
was quickly picked up by the Ye-2. Both had a swept wing. The first machine to feature the delta wing was the Ye-4, which first took
to the air on June 16th, 1955. It was also demonstrated a year later at the Moscow airfield Tushino. The first of the new line to enter
production was the MiG-21F, which together with the MiG-21P and F-13 represented the first generation of the MiG-21, and was
in production through the end of the fifties and the beginning of the sixties. Subsequent versions included the PF, FL, PFM, R, etc,
the production of which peaked at the end of the sixties. The third generation started production in 1968, which included such
versions as M, SM, MF, SMT, BIS among others. Simultaneously, two-seat training versions were also produced designated MiG-
21U, UM and US. Production of the MiG-21 ended in 1985, and was put into service with some fifty nations. Over the course
of the cold war, the opponents of the MiG-21 included the likes of the Northrop F-5 Freedom Fighter and the Dassault Mirage III.
NATO assigned it the reporting name ‘Fishbed’. It became the most produced supersonic fighter in terms of quantity. The new
machines came off Soviet production lines in Moscow, Gorky and Tbilisi. The MiG-21F-13 was also built under license
in Czechoslovakia and the MiG-21FL, M and BIS in India by Hindustan Aeronautics Ltd. The Soviet Union produced 10, 645
examples of all versions, 194 were built in Czechoslovakia and 657 in India. Outside of the Soviet Union, the type flew with a long
list of nations on all continents with the exception of Australia. The MiG-21 participated in combat in Vietnam, the Indo-Pakistan
wars, the Cuban participation in Angola and in the Arab world’s attempt to eliminate Israel. Thanks to the high volume of use, the
highest number of aces produced on the type was in Vietnam. The top of the ladder is occupied by Nguyen Van Coc with nine kills.
The type serving as a fighter-bomber served with the Soviet Union and other nations of the Warsaw Pact into the eighties, when
it began to be displaced by the MiG-29 Fulcrum. This kit is specific to the building of a model of the MiG-21BIS. In factory
documentation, it is identified as ‘Izdelye 75'. As opposed to the MF and SMT versions, it was optimized as a fighter, and not
intended for ground attack as its primary role. It was powered by a Tumanskiy R-25-300, and armed with a twin barreled GS-23-
2L 23mm cannon with 200 rounds. Hardpoints could still be loaded with R-13M, R-55, R-60 and R-60M missiles, UB-16-57 or UB-
32A rocket pods, S-24 unguided rockets, bombs up to 500kg in size, and ZB-360 napalm bombs. The aircraft was delivered
to nations of the former Warsaw Pact and the Third World either as the model ‘Izdelye 75A’ with the Lazur ground control
intercepta system, or as the ‘Izdelye 75B with the Polyot OI ILS (Instrument Landing System). The former carried the NATO code
‘Fishbed N’, and the latter ‘Fishbed K’. Both versions served as ‘Izdelye 75' with Soviet VVS and PVO units.
MiG-21 byl další konstrukcí kanceláøe Mikojan-Gurjeviè, která se zaøadila do výzbroje Sovìtského svazu, zemí Varšavské
smlouvy a dalších ozbrojených sil. Jeho pøedchùdci byly tak významné typy jako MiG-15, MiG-17 èi nadzvukový MiG-19. Koøeny
vývoje letounu sahají do první poloviny 50. let minulého století. V roce 1954 byl dokonèen projekt Je-1, velmi rychle nahrazený
druhým prototypem Je-2. Oba mìly šípové køídlo. Prvním strojem s delta køídlem byl prototyp Je-4, který se do vzduchu dostal
poprvé 16. èervna 1955. Pøedstavil se také na letecké pøehlídce, která se konala o rok pozdìji na moskevském letišti Tušino. Jako
první se do sériové výroby dostala verze MiG-21F, která spoleènì s MiG-21P a MiG-21F-13 reprezentovala první generaci tohoto
typu, vyrábìnou na pøelomu 50. a 60. let minulého století. Následovaly další, pokroèilejší verze – PF, FL, PFM, R atd. , jejichž
produkce vyvrcholila v druhé polovinì 60. let. Od roku 1968 probíhala výroba tøetí generace, která zahrnovala napøíklad verze M,
SM, MF, SMT, BIS a další. Soubìžnì se stavìly také dvoumístné cvièné jednadvacítky MiG-21U, UM a US. Výroba MiGù-21
skonèila v roce 1985 a do výzbroje je zaøadilo okolo 50 zemí svìta. MiG-21 mìl bìhem studené války své protìjšky v typech
Northrop F-5 Freedom Fighter èi Dassault Mirage III. Vojska NATO dalo typu kódové oznaèení Fishbed. Stal se v nejvìtších
poètech vyrábìným nadzvukovým letounem. Nové stroje v Sovìtském svazu sjíždìly z továrních linek v Moskvì, Gorkém
a Tbilisi. V licenci se stavìla verze MiG-21F-13 v Èeskoslovensku a MiG-21FL, M a BIS v Indii u Hindustan Aeronautics Ltd.
V Sovìtském svazu vzniklo 10 645 exempláøù všech verzí, v Èeskoslovensku 194 kusù a v Indii 657 strojù. Kromì ozbrojených
sil Sovìtského svazu létal s øadì zemí, s výjimkou Austrálie na všech kontinetech. Zúèastnil se øady váleèných konfliktù, vèetnì
války ve Vietnamu, indicko-pákistánských potyèek, kubánského tažení v Angole èi arabské snahy o znièení Izraele. Díky
nejvìtšímu zapojení do bojových akcí se nejvìtší poèet stíhacích es zrodil ve Vietnamu. Na èele žebøíèku stojí Nguyen Van Coc s
devíti sestøely. V roli pøepadového stíhacího letounu sloužily MiGy-21 v Sovìtském svazu a dalších zemích Varšavské smlouvy
až do 80. let, kdy jej jako plnohodnotná náhrada zaèaly z prvoliniové služby vytlaèovat nové MiGy-29 Fulcrum. Z této stavebnice
si mùžete postavit MiG-21BIS. V tovární dokumentaci tato verze figuruje pod oznaèením Izdìlje 75. Na rozdíl od verzí MF èi SMT
se jednalo o stíhací letoun, který nebyl primárnì urèen k útokùm na pozemní cíle. Pohánìl jej motor Tumanskij R-25-300. Výzbroj
tvoøil dvouhlavòový kanon GŠ-23-2L ráže 23 mm se zásobou 200 ran. Podvìsnou výzbroj tvoøily rakety R-13M, R-55, R-60
R-60M, popø. raketové bloky UB-16-57 a UB-32A, protizemní neøízené rakety S-24, pumy do 500 kg a zápalné nádrže ZB-360.
Do zemí bývalé Varšavské smlouvy a zemí tøetího svìta byly dodávány buï jako Izdìlje 75A se systémem pozemního navádìní
na cíl Lazur, nebo jako Izdìlje 75B se systémem blízké navigace Poljot OI. V kódu NATO nesly stroje se systémem Lazur M
oznaèení Fishbed N, stroje se systémem Poljot OI pak oznaèení Fishbed K. Obì varianty sloužily jako Izdìlje 75 také u jednotek
sovìtské PVO, resp. VVS.
